Labyrint Revue 31-32

Nejnovější dvojčíslo Labyrint revue je věnováno tématu zapomínání a jeho roli v současné společnosti a kultuře. Zapomínání je zde prostřednictvím původní i překladové beletrie, esejů, teoretických textů, rozhovorů a současného výtvarného umění reflektováno ve své paradoxní a kontroverzní ambivalenci. Koneckonců jedno je jisté, nelze projít životem, aniž bychom alespoň čas od času nestiskli pomyslnou klávesu delete, záleží však pouze na nás, k jakému účelu. Pokud cílem klasické řecké filosofie bylo zvládnutí umění žít, mohli bychom dodat, že k dobrému a naplněnému životu v hypermoderní informační společnosti je třeba si také osvojit alespoň do nějaké míry nesnadné, ale životně nezbytné umění zapomínat… Nové dvojčíslo pro celý rok 2013. O významu zapomínání v široké perspektivě národních států i v intimní rovině našich vztahů a rodin ve své úvodní eseji uvažuje Jan Lukavec. Na stejnou Borgesovu povídku (Funes, muž se zázračnou pamětí) si nezávisle na sobě "vzpomněli" autoři obou následujících textů - Petr Fantys a Michal Janata -, aby na jejím základě rozvíjeli úvahu o roli zapomnění v našem myšlení a o etice paměti a jeho významu pro každé (nejen literární) vyprávění. Skepticky provokativní pohled na tradičně bezproblémově chápaný vztah paměti a minulosti nabízí text Martina Pokorného. Naopak polemiku proti zapomínání a obranu paměti jako kulturotvorné hodnoty představují eseje básníků Kamila Boušky a Jana Suka. Sekci překladových teoretických příspěvků otevírá dnes už "klasický" text z oblasti memory studies od Paula Connertona, jednoho z otců tohoto nového a dnes expandujícího oboru, který se snaží mapovat vše, co tradiční akademická historiografie dosud opomíjela a ponechávala v zapomnění. Do stejné oblasti spadá i text další z průkopnic oboru, Marianne Hirschové, jenž se zabývá vztahem mezigeneračně předávané osvojené paměti a holocaustu. Různými strategiemi potlačování nevhodných vzpomínek především v souvislosti s moderními německými dějinami se věnuje ve své stati Aleida Assmannová. Rovněž o německých dějinách a kultuře, Wagnerovi, ale i o paradoxním vztahu památníků a zapomnění píše Andreas Huyssen. Ve svých esejích se dále tématem zapomínání ve vztahu k tradiční domorodé kultuře i ve vztahu ke konkrétnímu lidskému životu věnují antropolog Marc Augé a psycholog Douwe Draaisma, který zde vyvrací obecně sdílenou představu, že dlouhý život znamená automaticky dobrý život. Rostoucí množství digitálně shromažďovaných dat a jejich dlouhá kompromitující životnost znepokojuje zastánce práva na digitální "zapomnění" a generální delete, Viktora Mayer-Schönbergera. Odlehčenou tečku za seriózními teoretickými statěmi pak představují dva texty na hranici eseje a hravého fejetonu z pera Eleny Sorokiny a Umberta Eca, stejně jako autobiograficky laděné eseje Dubravky Ugrešićové a Orhana Pamuka. Na témata dějinných traumat 20. století navazují také překlady světové beletrie, v prvé řadě s ukázkou z maďarsky psaného románu slovenského autora Pétera Hunčíka, která zachycuje zkušenost totální letecké války z pohledu maďarských vojáků. Druhé světové válce, tentokrát nikoliv z pohledu válčících mužů, ale žen, žijících těžký život ve válečném zázemí, je věnována rusky psaná ukázka Rady Billerové. A do třetice se historickému traumatu, jež nese název gulag, věnuje reportáž z Kolymy polského novináře a spisovatele Jacka Hugo-Badera. Téma zapomínání v psychologické rovině citlivě reflektují prozaické texty Arno Geigera a Krisztiny Tóthové. O lidech zapomenutých na okraji společensky nebo geograficky pak píší (v německém exilu žijící) Číňan Liao I-wu, Haiťan Lyonel Trouillot a Rus Andrej Levkin. A pro změnu mytologickým rozměrem zapomnění jako gnostické anamnesis se zabývají prozaické texty Mircey Eliada a Paulse Bankovskise. Česko-slovenskou tvorbu v novém vydání revue Labyrint reprezentuje šestice autorů, z nichž polovina patří k nadějným mladým začínajícím prozaikům (Vratislav Kadlec, Mira Pjontek, Peter Balko), zatímco druhá trojice prezentuje už autory zralé a částečně etablované (Jaromír Štětina, Dora Čechova, Svetlana Žuchová). A samozřejmě ani v tomto čísle nechybějí rozsáhlé původní rozhovory, tentokrát s Radkou Denemarkovou, Martinem C. Putnou a s ukrajinskou spisovatelkou a esejistkou Oksanou Zabužko. Současnému výtvarnému umění se vedle obrazových příloh věnují rozhovory s Janem Nálevkou a Filipem Cenkem, doplněné profily mladých zahraničních výtvarníků (Wade Guyton, Carol Bove, Ryan Gander a Joachim Koester) a eseji Františka Lesáka a Jany Beránkové, které se zabývají souvislostmi zapomínání a (výtvarné) tvorby a rolí zapomnění v současné urbánní architektuře. Barevnou přílohu k výstavě dOCUMENTA (13) uvozuje esej její hlavní kurátorky Carolyny Christov-Bakargievové. Na neúnavného čtenáře, který se pročte až do samotného závěru letošního čísla, čeká studie reprezentací obrazů minulosti v současném českém filmu a literatuře od Kamila Činátla, spolu s portréty výrazného autorského filmaře Christophera Nolana a "zuřivého" komiksového reportéra Joea Sacca. Skutečnou vizuální tečku pak představuje původní komiks slovenského autora Daniela Majlinga, který můžeme číst mimo jiné jako středoevropsky ironickou variaci na slavný seriál Přátelé, se sympaticky sociopatickým intelektuálem Rudem v hlavní roli.